Skip to content

divadlo aldente slaví deset let

Brněnské nezávislé Divadlo Aldente začínalo jako umělecké seskupení studentů vysokých uměleckých škol. Jako jedno z mála divadel inscenovalo básnické texty, a to často v nedivadelních prostorech. Nyní se zaměřuje na tvorbu s herci s Downovým syndromem. V neděli 4. listopadu oslaví deset let své existence. V Artbaru Druhý Pád v Brně odehraje v 17 hodin představení Zeď s herci s Downovým syndromem, po němž bude následovat promítání sestřihu z více než dvaceti inscenací, kterým divadlo vdechlo život.

V Divadle Aldente působila více než stovka umělců — výtvarníků, tanečníků, hudebníků, herců, autorů textů i režisérů. Někteří z nich byli nadšenci bez uměleckého vzdělání, jiní byli mladými profesionálními umělci a nyní jsou povětšinou zakotveni v kamenných divadlech.

„Nevím, zda se mi ještě na jevišti někdy dostane takového požitku, jako je rozbít si o hlavu dvě syrová vajíčka a zasypat se moukou,“ vzpomíná s úsměvem na rtech Barbora Remišová, nyní herečka Městského divadla Brno. „Kdyby to někdo zkoušel– rozhodně pak neutíkejte po představení na nejbližší záchod, abyste si na to pustili teplou vodu, jako já. To těsto jsem z vlasů vyčesávala ještě dva týdny,“ dodává spiklenecky.

Poněkud z jiné stránky o Aldente hovoří Markéta Holcmanová, nyní herečka Městského divadla Zlín, kterou si diváci zapamatovali zejména jako půvabnou Manon Lescaut:

„Aldente je pro mne synonymem toho, že nic není všední. Ani jeden pohyb, ani jedna věta, žádný prostor, místo, hlas, intenzita není všední. Nečekaná souhra nesouhratelného. Génius loci. Zážitek. To je Aldente.“

Holcmanová tak naráží na náklonnost Divadla Aldente k poezii, pohybu i hudbě, a zejména k hraní inscenací v netradičních, často venkovních prostorech. Hrubínova Romance pro křídlovku tak byla např. hrána v Tyršově sadu nebo třeba antická tragedie neznámého autora s názvem Octavia v noci na prolézačkách na Kraví hoře.

„Mám pocit, že mi nohy dosud nerozmrzly, jak jsem běhala jen v punčocháčích po sněhu,“ vzpomíná na inscenaci představitelka Octavie Lea Surovcová, povoláním reportérka České televize, „ale klidně bych si to zahrála znovu,“ dodává a zakončuje:

„Aldente je pro mě srdcová záležitost a jsem vděčná, že jsem mohla být u jeho začátků. Otevřelo pro mne řadu krásných textů a vždy spojovalo tvůrčí a nadšené lidi. Inspirující je i současné směřování divadla. Takže Aldente — tfuj tfuj do dalších let!“

Současné směřování divadla, tedy tvorbu s herci s Downovým syndromem, popisuje režisérka a zakladatelka divadla Jitka Vrbková:

„K tomuto typu divadla jsme se dostali velice jednoduše. Narodila se mi dcera s Downovým syndromem. Když jsem se snažila tyto lidi, kteří mají chromozom navíc, blíže poznat, zjistila jsem, že je v nich úžasný divadelní potenciál. Náš způsob práce se ale zas tak zásadně nezměnil: často jsme vycházeli z genia loci daného prostoru, jím jsme se museli inspirovat, aby vznikla divadelní inscenace. Teď vycházíme z herců, jimi se inspirujeme. Nemůžeme je znásilňovat, aby dělali to, co tzv. zdraví herci. Musíme naopak využít toho, co by tzv. zdraví herci neuměli.“

Svou první zkušenost s herci s Downovým syndromem popisuje i herec Václav Dvořák, v současné době člen hereckého souboru Divadla Polárka, který v Divadle Aldente působí od počátku až do teď:

„Od lidí s Downovým syndromem se na jevišti učím bezprostřednosti, upřímnosti a nadšení. Navíc mne tato práce osvobodila od předsudků o mé normalitě. S nimi pociťuji opravdovou tvůrčí svobodu.“

Současnou snahou divadla je vybudovat profesionální soubor s herci s Downovým syndromem, a to po umělecké i provozní stránce. Při oslavách dalších kulatin se můžeme přesvědčit, zda se mu to podařilo.