Skip to content

Píseň pro Pannu

S použitím textů modlitby Růžence, Písně písní a Knihy Jób

„Kam odešel tvůj milý, ty nejkrásnější z žen?
Kam se obrátil tvůj milý?„
„Hledala jsem ho a nenalezla.
Volala jsem ho a neodpověděl mi.”

Matka, dcera, dítě, panna… Pět dívek v zahradě zpívá, tančí a mluví o svých láskách. Sdělují své pocity pomocí textů vytvořených před tisícem let, sdělují je tady a teď. Hraje se pod širým nebem.

Scénář a režie: Jitka Vrbková
Dramaturgie: Eliška Poláčková
Hudba: Petra Jonášová
Kostýmy: Zuzana Mazáčová
Choreografie: Jarmila Ďuračková
Hrají: Jarmila Ďuračková, Petra Jonášová nebo Markéta Kalužíková, Miriam Kalichová, Veronika Pospíšilová, Lea Surovcová, Jitka Vrbková
Foto: Iveta Ryšavá

Premiéra: 30. října 2008, venkovní zahrádka restaurace L´eau vive pod Petrovem

 


komentáře 3 napsat komentář →
  1. MJH
    Říjen 27, 2009

    Mám pocit, že by stálo za to představení pochopit, i když jsem moc na začátku nevěděl, která bije… a tak jsem se začal trochu snažit. Mám zmatek v postavách a nevím, jestli je mám vůbec vnímat jako jednotlivé postavy, nebo jako různý složky jedné postavy, nebo různý časový období jedné postavy, který se jakýmsi podivným způsobem schází v jednom okamžiku, když si člověk promítne časovou osu z boku do jedinýho bodu.

    Zkusím napsat jednotlivý zážitky, asi ani ne v pořadí, v jakým šly.

    Ta otázka nakonec, tak to asi vidí většina lidí. I když nevím, co to vlastně znamená. Znamená „Věřím v Boha?”, že se člověk ptá, jestli Bůh je, nebo se ptá, jestli v Boha věří? Možná je to totéž. Ale teď to začínám chápat i jako otázku „Su dost dobrej ve víře a čemkoliv, co má cenu dělat?”

    To věřím v Boha na začátek jsem prvně nepochopil vůbec. Teď se mně to zdá jako první hodina náboženství, kdy se ještě zbytečně nedělá rozdíl mezi svatýma knížkama, pohádkou a skutečností. Dyť vono je škoda dívat se na to jako na disjunktní množiny. To dělá člověk, když přijde o všechny pěkný představy a chuť snažit se o něco, co má cenu.

    Chtěl bych vidět hru znovu a sledovat, jaký dělá Maria obličeje v závislosti na chování postav kolem. Jednou jsem viděl, že je zarmoucená, ale už nevím, kdy to bylo. Že se objevila nahoře na zdi, bylo takový povzbuzující, i když už byla daleko. A pak, když se začaly modlit doopravdy, pořádně, tak už se neobjevila. Zvláštní, byla tam vždycky, když se tak motaly v těch svejch pocitech, nevědouce, co to všechno znamená. Ale pak zmizela a ony neměly vůbec nic, až se nakonec ptaly i na to, jestli věří v Boha. Něco mně připomíná takový to zoufalý — už nevím přesně -: „Řekni něco, a já se ozvu. Nebo budu mluvit já…” Takovým způsobem se na to jít nedá. Jak člověk začne chtít jasný znamení, tak nedostane vůbec nic. Fakt, že Maria tam na začátku byla a pak už ne, mně připomíná můj strach z toho, že vyrostu a budu dospělej. Jak člověk vyroste a potřebuje se ptát, jestli existuje to, co dřív vnímal, a najednou to kolem sebe vůbec nevidí a myslí si, že to byl omyl, přelud… To pak vůbec nic nezbude. Během té krátké doby postavy prošly obrovským vývojem a já jsem si to nemohl všechno zapamatovat, ani všechno postřehnout.

    Nejděsivější okamžik byl, jak se holky přetahují o tu záclonu se sukem uprostřed a matka má najednou prázdnou náruč. Co to znamenalo, vůbec nevím, ale bylo to hrozný. Vybavil jsem si to, když jsem šel potom po kolejích poslední zastávku domů, protože vlak nejel až do cíle, a já jsem před sebou měl zelenej semafor a takovej kratičkej tunel, co vypadal v té tmě děsivě, a já jsem se bál.

    Líbily se mně tam ty motlitby odříkaný na tisíc způsobů. Jak se prolínaly s náladama, co člověk mívá, a tak byly někdy ty modlitby opravdový, jindy takový ošizený až naprosto „vodrbaný”, jindy v nich bylo něco úplně jinýho, než by člověk čekal; „Mirek! Ježíš, pardon.” Ale vlastně Mirek, nebo Ježíš. Vono je to fuk. Bůh, nebo člověk, taky prašť jak uhoď z určitýho pohledu, protože člověk může v druhým člověku najít různý pěkný věci.

    Co znamenalo, jak matka s dítětem odháněla ty ostatní slovy „Zdrávas Maria…”? Souviselo to s tím „Ne(v)zburcujte lásku…”? Chtěla tím říct: „Počkejte si, nic takovýho nepřijde hned, kdykoliv si člověk usmyslí?” Nebo odháněla nějaký svoje vlastní nálady a pocity? Asi ale ne, protože ona měla dítě a ty druhý ne. Takže tam to asi byly přinejmenším dvě postavy (hraný jako 1+4) a ne jenom jedna.

    Lepší místo na hraní jste si vybrat nemohli. I když vy asi z každýho místa na hraní dokážete udělat to nejvhodnější.

    Chtěl bych vědět, kdy do hry vstoupila ta lidovka. S jakým pocitem, v jaké situaci. Nepamatuju si to. Bylo moc zajímavý, jak se měnil text v písničce: „…co jsem ti dala”, „…co jsi mu dala”, „…co jsem mu dala”. Nepamatuju si, v jakým pořadí, ale jednou mluví ona k němu, jednou to zní jako brouci v hlavě, jednou jako trpká vzpomínka. A do toho mně krásně a smutně zapadá ta cesta od dítěte k dospělýmu, kdy dítě je bohatý a neví o tom, a dospělej je akorát zkušenej chudák.

    No, tak tohle by byly moje postřehy. Su nadšenej, že jste mě přiměli takhle přemýšlet. Zajímalo by mě, jak moc jsem si to vysvětlil po svým, a jak moc jsem to pochopil…

  2. P.V.
    Říjen 29, 2009

    Píseň pro Pannu…

    …je těžké říct, co to je. Začnu tedy tím, co to není: není to divadelní hra v pravém slova smyslu, ale spíš divadelní studie bez jeviště v pravém smyslu. Není to divadlo v přírodě, ač je pod širým nebem, neboť horizont tvoří vysoká zeď pod Petrovem, nad níž se tyčí mohutný masív Svatopetrského dómu. Jevištní plochu tvoří krásný zelený trávník s kvetoucími kytkami na obvodě, s bazénkem a aspoň dvaceti svíčkami v litrových sklenicích (které posléze potlačily velmi profesionálně vedené reflektory). Čtvrtka měsíce byla bohužel skryta za dómem. Bylo skoro bezvětří a na listopad neuvěřitelně teplo.

    Ale o čem to je, tedy to hlavní. V programu se praví: s použitím textů modlitby Růžence, Písně písní a Knihy Jób. To představení nemá děj v pravém slova smyslu, nemá zápletku v pravém slova smyslu a nemá ani rozuzlení. A když budu pokračovat v tom, co všechno to představení nemá, pak tedy nemá ani jednu mužskou roli. Ale nechybí tam mužský živel. Tím je na jedné straně Kristus, který je nespodobněnou osou nebo úběžníkem tohoto zvláštního dramatického dílka, a na druhé straně jsou to chlapci a muži, po nichž dívky – nevěsty Kristovy – zjevně touží. Prolínání mysticismu, zbožného vyznání a lidské touhy po lásce prochází jednotlivými rovinami, takže slova vyznání víry a otčenáše mají třeba charakter provokativních otázek (věřím vůbec? věřím doopravdy?!), a tu pozemskou lyrickou strunu doplňují i slova lidové písně. Prolínání vrstev působí naprosto přirozeně a samozřejmě.

    Při své zdánlivé jednoduchosti je to určitě interpretačně náročné představení, i pohybově a pěvecky, a působí nesmírně čistě a opravdově. Pro mne osobně nejde jen o otázky spirituality a tělesnosti, o víru nebo o pochybnosti ve víře, ale je to i pozoruhodná studie hledajícího mládí. O to autentičtější, že jsou autorky a interpretky skutečně mladé. Je před nimi opravdu otevřená budoucnost, jsou před nimi otázky, na které neznají a nemohou znát odpověď, a jakási neurčitá chvějivá bázeň z neznáma. Vytanula mi na mysli Mimi z Čapkova Loupežníka („Cestička každá vede do nezmáma – ach já nešťastná!”). Suma sumárum – čistý jevištní tvar, okouzlující a hluboký zážitek.

  3. Petr
    Listopad 17, 2009

    Měl jsem to štěstí,že jsem mohl prožít několik představení Jitky Vrbkové .Ano,PROŽÍT-protože jsem doslova dýchal a žil každou postavou, gestem, okamžikem a jen nerad jsem po skončení děje rušil hluboký zážitek potleskem…Leč jak jinak nežli tímto způsobem vyjádřit obdiv a poděkování všem aktérům, kteří mne a věřím že i všechny přítomné, nadchli svou bezprostředností, přesvědčivostí a upřímností! Už se těším co dalšího „na zub” nám studio Aldente přichystá! Petr


Napište komentář