Skip to content

Eliška Poláčková

(*1986) – dramaturgyně

„Asi to tak má být.“

Jak ses dostala k divadlu a proč se mu věnuješ?
Může za to Jitka (Vrbková). Já měla vždycky spoustu jiných zájmů, a navíc jsem nebyla ani trochu exhibicionistka. To ona mě pořád angažovala do svých scének u táboráku (viz Jitčiny odpovědi), v deseti letech mě přivedla do dramatického kroužku na ZUŠ Veveří, že prý je to ohromná zábava. Pak mě s sebou odvedla do Genusu (viz odpovědi Veroniky Pospíšilové), že prý je to tam lepší. Potom jsme obě začaly studovat na vysoké škole, já bohemistiku a ona režii. Divadlu jsem se už věnovat nechtěla, zajímala mě hlavně literatura, a smála jsem se, když mě Jitka (myslela jsem, že z legrace) nutila, abych šla studovat dramaturgii. Smála jsem se, i když mi nabídli, abych studovala divadelní vědu, protože na bohemistice jsem nenašla to, co jsem hledala. Teď už mě smích přešel – jsem na divadelní vědě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a dělám dramaturgii Divadlu Aldente, u jehož zrodu jsem spolu s Jitkou stála. Zřejmě to tak má být.

Jaké divadlo máš ty osobně ráda?
Takové, které si je vědomé samo sebe, a zároveň samo sebe nebere příliš vážně. Divadlo sebe-vědomé, ale ne příliš sebevědomé. Popuzují mě klišé – v myšlení, ve formě, ve výrazu, kdekoli. Oceňuji, když se autor/režisér pustí vlastní cestou a ukáže mi známá místa pod novým úhlem, v odlišném nasvícení nebo trochu jiném aranžmá. Fascinuje mě schopnost divadla pojmenovávat známé věci (protože všechno už bylo svým způsobem řečeno) pořád znova a jinak, takže se pro nás stávají znovu a znovu důležitými. Ať už je to nějaký cit, myšlenka, nebo třeba věc, kterou vidíme po tisící v životě. Na jevišti v každé vteřině všechno začíná od začátku, rodí se… Divadlo je malé dítě, hravé, naivní, nepředpojaté, tvořivé, i když někdy nevypočitatelné – tedy aspoň jak já to vidím.
Z inscenací, které mě něčím zasáhly: Doctor Faustus Lights the Lights od Wilsona, Liška Bystrouška od Pitínského, Brenpartija od Klimszy, Tretí vek od Gombára, Ay l´amor italského Teatro due mondi, Sound of Silence od Hermanise, Heda Gablerová od Mikuláška, Obludárium bratří Formanů, Orfeus a Euridyké od Piny Bausch a mnoho dalších.

Jaký je tvůj nesplněný sen, který bys ráda, aby se uskutečnil?
Aby dobří umělci měli pocit (z reakcí publika, zájmu státu, finančního ohodnocení), že jejich práce má skutečně smysl. Celkovou situaci nevidím paradoxně pro umění nijak špatně, ale je mi vždycky líto pochybností konkrétních lidí – i když taková malá pochybnost se v životě čas od času hodí.

Co by ti udělalo největší radost, kdybys to našla na ulici?
Včerejší den. Zvedla bych ho, prohlédla si a poprvé v životě bych viděla sama sebe, jak mě vidí někdo jiný.