Skip to content

Jitka Vrbková (Čadková)

(*1984) – režisérka, taneční pedagožka a zakladatelka Studia Aldente

„Divadlo nedělám, protože chci, ale protože nemůžu jinak.“

Jak ses dostala k divadlu a proč se mu věnuješ?
Touha dělat divadlo (být herečkou, zpěvačkou či tanečnicí) ve mně byla již od dětství, ale nikdy jsem to nepřiznala (divadlo dělají přece jenom ti, kteří jsou na všechno ostatní úplně hloupí!). Tak jsem dělala divadlo jen ve skautu ve formě scének u táborového kruhu… (To je dovoleno, u táborového kruhu „to“ můžou dělat i ti chytří.) Tyto scénky v mém případě nabyly nezvyklých rozměrů: začaly být delší a delší, měly psaný scénář a já jsem se náhle octla na pozici toho, který v tom nehraje, aby mohl ostatní komandovat. A pak už nevím, jak to bylo dál. Intenzivně jsem se věnovala zpěvu, tanci i herectví: co si z toho vybrat? Nakonec jsem studovala režii na pražské DAMU, dramaturgii na brněnské JAMU a v mezičasech jsem si odskočila na HAMU na hodiny s tanečníky či choreografy.
Co jsem se tam naučila? Těžko říct: zatímco před studiem uměleckých škol jsem dělala divadlo jako vedlejší zábavu vysoce výdělečnou (hostování v Městském divadle Brno apod.), nyní dělám divadlo zpravidla vysoce nevýdělečné… A někdy si i vzpomenu na babiččiny povzdechy: „Jenom aby se ta naše Jituška nedala ke komediantům…“ a dávám jí za pravdu, ačkoli ona sama dnes tento svůj výrok popírá. Divadlo nedělám, protože chci, ale protože nemůžu jinak. Na začátku studií jsem ve své naivitě věřila, že divadlo je mé poslání. Teď vím, že divadlo je mé prokletí. Vlastně je to totéž.

Jaké divadlo máš ty osobně ráda?
Divadlo živé. Ale co to je? Vysvětlím, co je to divadlo mrtvé: to je divadlo, kde „si“ každý udělá svou práci: někdo napíše scénář, někdo vymyslí scénu, někdo ji vyrobí, někdo řekne, jak se budou herci na scéně pohybovat a někdo to potom odehraje. Divadlo má být jediný organismus – už při svém zrodu. Dělení na funkce je ze zásady škodlivé. (Samozřejmě, v mezích možností. Nebudu nutit scénografa, aby zpíval a tančil na jevišti, když to neumí…) Stírat hranice mezi jednotlivými profesemi, jak nejvíc to jde! S tím souvisí výsledek: stírání hranic mezi zpěvem, tancem, slovem, výtvarnem,… – výsledkem je „pohyb“ a „proměna“. Divadlo musí být vysoce kolektivní záležitost, už proto, že je „tady“ a „teď“ a „vždy odznova“. V tom je jeho největší hodnota.

Jaký je tvůj nesplněný sen, který bys ráda, aby se uskutečnil?
Chtěla bych režírovat site-specific projekt ve vile Tugendhat.

Co by ti udělalo největší radost, kdybys to našla na ulici?
Čokoládu. Anebo ne. 300 000 Kč. To by byl plat pro tři členy Divadla Aldente na rok.