Skip to content

Zuzana Mazáčová

(*1984) – scénografka

„Já jsem divadlo hrát ani jinak se ho účastnit nechtěla.“

Jak ses dostala k divadlu a proč se mu věnuješ?
Já jsem měla to „jakoby“ štěstí, že jsem v divadelně-komediantském prostředí prakticky vyrostla. Po pravdě jsem to ani jako divadelní prostředí příliš nevnímala, protože jsem dlouho dobu žila v iluzi, že divadlo se hraje v Divadle přesněji v Divadelní Budově. Bohužel jsem časem došla k poznání, že jsem z takového podivínského rodu, ačkoli moji rodiče nikdy nestudovali – oficiálně – jakýkoli divadelní obor, a přesto divadlo dělají.
Díky tomu jsem od útlého věku mohla poznat úskalí této sic svobodné, ale velmi náročné profese, která pokud chce být opravdu nezávislou, musí zahrnovat i ty složky, které se divákovi pochopitelně nepředvádí na jevišti, což je vyjednávání představení, jakási forma reklamy či píár, doprava, technické parametry, lidskou sílu potřebnou k uskutečnění představení atd. – a to vše s minimálními náklady. Prostě a jednoduše, kdybych žila v polovině 19. století, moje rodina by konkurovala Matěji Kopeckému, s tím rozdílem, že bychom nehráli loutkové…
Já jsem ovšem divadlo hrát ani jinak se ho účastnit nechtěla. Když se v páté třídě moje škola (ZŠ s rozšířenou uměleckou výchovou) chtěla předvést v Polárce (brněnské divadlo pro děti) s pracně nazkoušenou pohádkou „O Sněhurce a sedmi trpaslících“, představení se nekonalo, ano, díky mně: Sněhurka to prostě psychicky nezvládla, a to přes veškeré „jakoby“ předpoklady…
Tak jsem rostla, přestala jsem vykřikovat, že můj táta je herec a že chodí světem na chůdách jako Don Quijote de la Mancha – myslím, že proto jsem tenkrát dostala tu roli Sněhurky – a studovala: gymnázium, poté textilní návrhářství, pak jsem se nedostala, abych „byla malířkou“, a tak jsem se octla na scénografii na DAMU. Ani nevím, jak se to vlastně stalo… Tak jsem se vrátila oklikou k tomu, co je mi „jakoby“ známé, ale přesto plné překážek, překvapení a otázek…

Jaké divadlo máš ty osobně ráda?
Souhlasím plně – jak jinak – se „svojí“ režisérkou Jitkou Vrbkovou, protože jen takové divadlo, které popsala, má šanci jako DIVADLO přežít, pokud ovšem nadále budeme nějaké divadlo jako společnost chtít… Protože přestože s tímto přístupem k dělání divadla platí přísloví „hladový jako herec“, nás to stále baví a okouzluje.

Jaký je tvůj nesplněný sen, který bys ráda, aby se uskutečnil?
Mám hodně snů, co se týče divadla i mého osobního života, např. podílet se na inscenaci některých titulů, které jsou mou srdeční záležitostí, jako je Evžen Oněgin, Cyrano z Bergeracu, Princezna Turandot, Maryša, Don Giovanni…atd…atd… Prostě chci pracovat na krásných titulech s lidmi, kteří chtějí PRACOVAT na krásných titulech, a to aspoň s minimem prostředků k realizaci a zaplacení herců, tvůrčího týmu a pomocných sil, protože se jedná OPRAVDU o práci…

Co by ti udělalo největší radost, kdybys to našla na ulici?
Něco, co tam speciálně pro mě někdo zanechal…