Skip to content

Recenze Romance pro křídlovku

Romance v srpnu
Martin Macháček, New Express, září 2011

 

Režisérka a vedoucí osobnost divadla Aldente Jitka Vrbková zrealizovala další site specific projekt pod širým nebem. Po ryze autorských inscenacích jako např. Na hlídce u třešňového piana či Píseň pro pannu nastudovala volnou variaci Romance pro křídlovku Františka Hrubína. Inscenaci tentokrát zasadila do Tyršova sadu. Křídlovku vyměnila za saxofon a nechala básnickou skladbu slov a industriálního zvuku kolotočů (tvořených ešusem narážejícím na rozjetý bicykl) linout mezi 11. a 15. srpnem.

Pouť vnese do malého městečka poetický náboj. Změní tím i dosavadní život Františka (William Valerián), který se díky tomu setkává s kolotočářkou Terinou (Barbora Remišová). Jejich platonický, pomíjivý vztah kazí snahy dravé Tonky (Andrea Horská), která Františka neustále uhání. Mužský protiklad Františka tvoří obhroublý kolotočář Viktor (Tomáš Král), který zase nenasytně kouká po Terině. Nakonec Farntiškův Dědeček (Václav Dvořák) blouzní mimo všechny časové a prostorové kategorie příběhu, povídá si s mrtvými a hledá domov. Nechtěně tak milence stále ruší. Autorky dramatizace Veronika Pospíšilová a samotná Jitka Vrbková tak zredukovaly postavy na úroveň vztahů. Zůstává zachována hlavní příběhová osa — vztah Teriny a Františka. Redukcí ostatních postav víc prostoru získávají jejich protějšky Tonka a Viktor.

Přítomnost Dědečka ozvláštňuje lyrickou atmosféru a vnáší do inscenace magický, cizokrajný prvek. Do básnických obratů, které si špitají František s Terinou, opakuje nesmyslná přání návratu domů. Jakoby tím očekával příchod smrti. Vrcholně poetickou pasáž tvoří jeho prozření, kdy rozpozná své okolí i blízké a skoná. Dědečkovo neustálé opakování replik zrcadlí celou strukturu inscenace a do jisté míry i poetiku Aldente. Nejen jeho postava, ale všechny se cyklicky navrací ke svým replikám a jejich násobením a rozvíjením posunují děj dál. Vytváří jemnou příběhovou linii poskládanou s jednotlivých prchavých okamžiků setkávání. V Romanci pro křídlovku se objevuje další rys dramaturgického a režijního uvažování souboru. Slučování postav, podobné jako v Manon (stále na repertoáru divadla). Vrbková zde spojuje postavu Viktora a Terinina otce.

Výrazně stylizovaná, lyrická črta s minimalistickou výpravou (scéna a kostýmy Zuzana Hejtmánková), která stejně jako předešlé projekty divadla Aldente, staví na komplikované rytmice a koncentrovaném herectví. Ač je třeba zdůraznit, že jsou to právě ženské hrdinky a jejich osudy, které inscenacím Jitky Vrbkové dominují.

 

O nesnesitelné těžkosti divadelního bytí
J. P. Kříž, Právo, srpen 2011

 

Je až dojemné, jak se mladí lidičkové snaží vzdorovat asociálnosti doby: nezačít si píchat pervitin nebo šňupat kokain, nevyřvávat v ulicích po každém vyhraném, ale častěji prohraném – zvláště v Brně – stále primitivnějším a upocenějším fotbale. A objevovat pro svoji generaci a pro lidi kolem třeba – Romanci pro křídlovku.
Pozvalo mě na dramatizaci největší epické lyriky českého básnictví Divadlo Aldente. Dříve takové soubory sdružovala každá „ókáeska“, to prosím bývala okresní kulturní střediska, a vyvrhovala na světlo boží takové soubory, jakými bývávaly Divadelní studio Josefa Skřivana, Nepojízdná housenka, Vadidlo, Ochotnický kroužek, to jen tak namátkou, a v Brně, když jsem začal jeho trapným fotbalem.
Máme vytouženou svobodu. Ani ale nepozorujeme, a jen trpně hledíme, jak se prostor pro slušné žití, a pro kulturu zvláště, zužuje. Generace divadelníků, kteří nemají kde zkoušet ani hrát, už přestává vnímat odkazy na časy, kdy lidi za názory zavírali.
Málem už po čtvrt století od tlusté čáry za minulostí očekávají právem něco víc než vlezlé duchovní prázdno, floskule a fráze velkohubých bojovníků se stále mohutnějící korupcí. A oni se vracejí k Františku Hrubínovi, který před půl stoletím Romancí uhranul již mou generaci. Pofňukávat, nebo se zase bouřit?! Mezi autory inscenace jsou jména známá ze Studia Dům těžce nemocné Evy Tálské, kterou z Husy na provázku vyhnali bez poct do důchodu docela nedávno.
A protože není nejenom kde zkoušet, ale ani hrát, Romance rozprostřela křídla v Tyršových sadech, na dohled od generála Rogera Valhubera, nejvyšší francouzské šarže padlé u Slavkova. Hrají z Hrubína tresť, ale čaromocnou na trávníku parku stejně jako kolotoč básníkovy srpnové noci na lešanské pouti v uhranutí Terinou.

Divadlo mezi stromy

Autorkami svéprávného výtahu jsou Veronika Pospíšilová a Jitka Vrbková. Ta druhá režírovala Františka (William Valerián), Terinu (Barbora Remišová), Viktora (Tomáš Král), Tonku (Andrea Horská) a Dědečka (Václav Dvořák).
Divadlu stačí plácek se třemi řadami lavic a jeviště mezi stromy s rekvizitami použitelnými i na stavbu scény, třeba bicykly. Člověk by se měl radovat, že divadlo ještě opravdu žije. V tom českém nečase ale D. O. S. T. bídně. Co vy na to, čadští vlastenci čeští?! Snad z toho všeho zmaru nezbátoříme.

 

Být k zbláznění živý
Radek Holomčík, KULT, září 2011