Náš příběh

Náš příběh: seš normální

Jsme divadlo, kde se potkávají mladí herci a autoři s Downovým syndromem a profesionální divadelníci bez handicapu. V tomto spojení (dialogu) vidíme šanci vytvářet profesionální inscenace se svébytnou divadelní poetikou.

Máme za to, že lidé s Downovým syndromem mají ojedinělé vidění světa a specifické performativní dovednosti.

Divadlo vzniklo v roce 2008, ale jako divadlo herců s DS se vyprofilovalo až v roce 2014.

Nemáme stálou scénu, v Brně hrajeme v Divadle Barka a Klubu Leitnerova. Jezdíme na festivaly. Vytváříme dílny k inscenacím pro školy, které studentům pomáhají uchopit jevištní tvar a sblížit se s lidmi s jinakostí.

Spolupracujeme na výzkumných projektech s Divadelní fakultou JAMU v Brně a svou tvorbu reflektujeme formou artistic research.
Usilujeme o vznik plně profesionální scény po stránce provozní i umělecké, inspirujeme se u podobných souborů v zahraničí.

Ač jsme na svém počátku nepracovali s herci s Downovým syndromem, jedno jsme měli společné:

  • Chtěli jsme dělat divadlo jinak!
  • Chtěli jsme hledat výhody v nevýhodách, příležitosti v handicapech!
  • Byli jsme otevřeni výzvám a dobrodružstvím!

CHCI VĚDĚT VÍC O POČÁTCÍCH (léta 2008 – 2014)

CHCI VĚDĚT, JAK ZAČALA SPOLUPRÁCE S HERCI S DS! (rok 2014 a dále)


POČÁTKY ALDENTE (léta 2008 – 2014)

Je září 2008 a my, studenti JAMU, DAMU a Divadelní vědy MU, se pod věžemi Petrova scházíme, abychom nazkoušeli nemožné.

Co jsme zkoušeli?

Takovou možnost jsme našli v modlitbě Růžence: tři a třicetkrát opakovaná modlitba Zdrávas Maria zdála se být skutečnou výzvou. S použitím dalších textů (Písně Písní a Knihy Jób) vznikla pod širým nebem, konkrétně pod klenbami kostela sv. Petra a Pavla, inscenace Píseň pro Pannu. Jednou jsme ji dokonce hráli za bouřky. Někteří diváci dodnes vzpomínají, jak se objevila socha Panny Marie a nad ní blesk.


Básnické slovo, pohyb, obraz, živá hudba. Tak bychom mohli charakterizovat naše inscenace z prvních let tvorby. Říká se tomu syntetické divadlo.

Takto vznikla např. inscenace básnického monodramatu Lenky Lagronové Pelech.

Co je to syntetické divadlo?

Rozhodně se nejedná o něco umělého!
Naopak: všechny složky divadla se stávají rovnocennými, mluvené slovo, logos, nemá nad ostatními složkami navrch. Sdělení představení pak pramení z kombinace všech těchto složek. Je to divadlo, které chce být vnímáno všemi smysly.


Přiznáváme, že jsme často nebyli věrni dramatickým textům a chodili na zálety k poezii. Navíc se nám zhusta stávalo, že jsme se neudrželi v prostoru určeném pro divadlo a expandovali ven. Třeba na dětské prolézačky na Kraví hoře v Brně, kde jsme hráli krvavou antickou tragédii Octavia, bohové nejsou!

Takže se nám občas stávalo, že…

… jsme tu a tam přišli na zkoušku a na scéně (rozuměj v dětském hradu) ležel pán bez domova. Děkujeme mu, že nám vždy (ač s nadávkami) uvolnil místo ke zkoušení.

A ten speciální sněhostroj a ledo-dešťostroj, který jsme použili na derniéře (zcela zadarmo!) stál také za to!


Do roku 2014 jsme nazkoušeli kolem dvaceti inscenací, z nichž většina měla básnický podklad nebo byla zpracována formou site-specific. Byli jsme jako v rozjetém vlaku, když někdo zatáhl za brzdu. Zrušili jsme plánované projekty a vrátili dotace.

Nebyl to ale konec, spíše restart.

Co se stalo?

To se dozvíte, když budete číst dál a dál následující řádky nebo kliknete na Aldente po roce 2014.

 


SPOLUPRÁCE S HERCI S DS

V roce 2013 se režisérce a zakladatelce Jitce Vrbkové narodila dcera s Downovým syndromem. Nebylo zřejmé, jak moc je náročná péče o takové dítě, a mnozí se obávali konce divadla. Netušili, že to je teprve začátek. Začátek dramaturgické linie actor-specific.

Co je to „actor-specific“?

Princip actor-specific je naše vlastní pojmenování a vychází z principu site-specific. Site specific rezignuje na divadelní prostor a hledá si prostor nedivadelní, který sice nedisponuje některými možnosti, ale jiné zase nabízí – zejména vlastní specifickou atmosféru. Stejně tak actor-specific je divadlo, které vychází z netušených možností herců s jinakostí, chce se jimi inspirovat a ukázat divákům jejich vzrušující vidění světa.


Půl roku na to vzniká první inscenace s herci s Downovým syndromem: Maminko, jsi důležitá jako šraňky v tunelu! Hrály v ní děti s Downovým syndromem ve věku okolo deseti let a studenti Divadelní fakulty JAMU v Brně.

Co je to proboha za název inscenace???

Název pochází z povídkové sbírky Denisy Střihavkové, autorky s Downovým syndromem. V jedné povídce hledá taťka mamku a její kvality zjišťuje podle toho, zda je důležitá jako šraňky v tunelu. Tato povídka byla předlohou inscenace.


S některými herci jsme spolupracovali i nadále. Z dětských herců se stávají dospívající a dospělí. Máme pravidelné herecké tréninky, hrajeme stále častěji a herci s DS se postupně stávají profesionály. Náš herec Milan Kosmák říká: „Nemám rád amatéry. Já jsem profesionál, protože…

Proč je Milan Kosmák profesionál?

…Já jsem profesionál, protože já divadlo beru vážně. Nejen jako zábavu. Je to moje poslání.“


Ze začátku jsme se věnovali autorské tvorbě s velkou možností improvizace během představení, postupně se přikláníme i k pravidelné dramaturgii, tedy k inscenování předem daných textů včetně klasických dramat.

Jaký je náš repertoár?

Podívejte se na náš aktuální repertoár určený široké veřejnosti.


Prozkoumejte, jaké možnosti nabízíme školám!

Náš příběh - Hanička