Skip to content

Octavia — bohové nejsou!

Antická tragedie neznámého autora

Když kdokoli tu stane uchvácen
přepychem a klamnou nádherou,
ať zví, že rozvrácen byl tento mocný
dům zásahem vrtkavé Štěstěny.

Svítá a toulavé hvězdy
před světlem prchají z nebe.
Vstává slunce, vlasy mu září,
nastává světu zas jasný den.

Agrippina zabije Claudia. Nero zabije Agrippinu. Nero si vezme Octavii a zamiluje se do Poppaey. Nero chce zabít Octavii… Řetěz násilností se prodlužuje a bohové s tím nic nedělají… bohové totiž nejsou. Zato je tu dav, který touží po vzrušení, po změně, po krvi. A podsvětí se otevírá…
Hodinová mélange zvuků, pohybů, tance, dramatického textu neznámého autora z doby římského císařství a rozmanitých tónů violoncella. To vše v místně specifickém prostředí parku na Kraví hoře. Hrajeme za každého počasí.

Překlad: Daniela Čadková
Režie a úprava textu: Jitka Vrbková
Dramaturgie: Eliška Poláčková
Hudba: Pavel Čadek
Scénografie: Zuzana Mazáčová
Produkce: Eva Doležalová
Hrají: Lea Surovcová, Tomáš Král, Markéta Švábová, Markéta Kalužíková, Veronika Pospíšilová, Veronika Adamcová, Václav Dvořák, Jitka Vrbková, Zuzana Smijová, Aljona Mathiukh, Lucie Marvanová, Alžběta Benčíková, Aleš Soukup, Eva Doležalová, Eva Nyklová, Pavel Čadek

Premiéra: 5. října 2009 na prolézačkách na Kraví hoře
Recenze inscenace na RozRazilu online

 


komentáře 4 napsat komentář →
  1. Ivana
    Říjen 26, 2009

    Chtěla bych se vyhnout velkým slovům, ale podle mého — fakt výborný. Jsem ráda, že jsem si předem pročetla program (jako zatím vždy krátce a fundovaně podává divákovi ruku k porozumění inscenaci a nikdy nevynechá ani „balvany vtipu, po kterých můžeme ty hluboké vody informací přeskákat”). Z oblouku spojitostí mezi rozkvetlým/uhnívajícím Římem a dnešní dobou, jakož i ze symboliky lodičky, kterou jako nevinnou hračku dostaneme coby vstupenku, a pak se ukážou její další „funkce”, člověka mrazí. Přece však inscenace nevyznívá depresivně — ne, pokud jsou tu lidské bytosti toužící po pravdě, spravedlnosti, schopné lásky, odpuštění, a toho nejtěžšího — pokání.

  2. M. Niedermayerová
    Listopad 8, 2009

    Navštívila jsem derniéru hry Octavia se strachem z chladu a deště. Vše bylo ale jinak. Představení mě okouzlilo režijním pojetím — maximální využití prostoru, světel, hudby, výborná schopnost akcentovat ideu opakováním čtyřverší, hluboké zamyšlení ne tak nad antikou ale nad naší dobou. Výborní byli herci –pohybově a hlavně svým výrazným přednesem, tak odlišným od mnoha profesionálů, které při vyjádření „citu” není slyšet ani ve druhé řadě. Díky a vydržte.

  3. Markéta
    Listopad 25, 2009

    Antické náměty neustále vyzývají k hledaní nového výkladu. Mnozí tvůrci inscenují antické hry v současných kostýmech, hledají různé scénografické alternativy nebo pro realizaci využívají netradičních prostorů. Totéž platí pro inscenaci Octavia – bohové nejsou, která se hraje na dětském hřišti. Spojení antiky a dětského hřiště se možná jeví poněkud bizarně, ovšem není tomu tak docela. Antická divadla, v nichž bývaly hry uváděny se taktéž nacházela v plenéru. Kulisy k inscenaci tvoří dětské prolézačky, k nímž náleží taktéž dřevěný domeček s lanovým mostem, představující palác. Přestože se inscenace odehrává v malém prostoru, dokáží se do něj herci bez sebemenších problémů adaptovat a plně jej využít. Studie Aldente v inscenace přesně naplňuje svoji vizi být syntetickým divadlem. Jednotlivé výstupy jsou doprovázeny živou hudbou violoncella, zpěvem a tancem. Přestože se představení odehrávalo za dost nepříznivého počasí,nebránilo to prožití příjemného uměleckého zážitku. Studio Aldente touto inscenací přesvědčilo, že divadlo lze hrát skutečně všude, kde jsou diváci.

  4. Tereza Ludvíková
    Prosinec 15, 2009

    Byla jsem na derniéře Octavie a bylo to nádherné. Taková atmosféra! Zima, tma, tajemné stíny— a měkoučké deky, termoska s čajem a whisky(to byl můj osobní přínos zážitku)… tato kombinace pohodlí a hrůzy působila jako vyprávění hororu pod pruhatou peřinou.Oč mi bylo lépe, o to více jsem mohla prožívat osudy nebohých postav. A dvakrát jsem zaplakala. Byl to duševnětělesně komplexní divadelní zážitek. Nevadí mi, když něčemu nerozumím zcela přímočaře rozumem (tohle znamená ono, chtěli tím říct toto). Jsem divák, jež je schopen si dotvářet významy sám. Octavia hrála na strunu intuice. Stačí brnknutí a divák, i když je bez rozumu, se rozezní. Děkuji.


Napište komentář